Letošní Mistrovství světa v cyklistice
hendikepovaných ve francouzském Bordeaux, bylo pro
mne příležitostí potvrdit a skvěle završit letošní
nadmíru úspěšnou sezónu. Vždyť co více bych si mohl
přát, když jsem letos vyhrál Světový pohár na dráze
v Manchesteru, celkově i celou sérii Evropského
poháru a už brzy z jara Americký pohár
v Kanadě. Jako vždy byly na programu nejprve čtyři dny dráhových
soutěží na velodromu v Bordeaux, jednom
z nejlepších stadiónů světa. Díky svým
partnerům a podporovatelům, mezi něž patří již
pátým rokem Promat Praha, jsem měl možnost odjet se
Soňou do Francie o týden dříve než oficiální
česká výprava. Ten náskok se nakonec ukázal velmi
důležitý, protože jsem měl možnost důkladně poznat
jak velodrom, tak i krásný okruh ve vinicích na
jih od Bordeaux, kde se později odehrávaly silniční
disciplíny. Znalost prostředí, tratě a i možnost
tréninku na velodromu mi dodala klid a bylo to něco
jiného, než když jsem v předchozích letech
přijížděl na šampionát v předvečer závodů.
I za to jsem právě svým partnerům vděčný! Hned první den soutěží jsem získal bronzovou medaili
ve stíhacím závodě na 4 km, což bylo
uklidňující pro další průběh mistrovství. Druhý den
přibylo stříbro ze závodu na 1 km s pevným
startem, i když od bronzu mě dělilo jen 0,045 s.
Zbýval jen tzv. team sprint, což je soutěž národních
týmů, kdy odstartují tři závodníci, po každém kole
jeden odstoupí a počítá se čas posledního. Krátká,
intenzivní a vysoce ceněná soutěž. Nám již deset let
chyběl kvalitní závodník, neboť společně
s kolegou Jiřím Bouškou jsme vždy na svých
úsecích excelovali, ale chybějící kvalitní „třetí
do party“ náš výkon srážel. Letos jsme však
s mým trenérem Viktorem Zapletalem vychovali
nadějného 17-ti letého Tomáše Kvasničku, jehož jsme
připravili pouze na tento závod. Zvládl to dokonale a my
skončili na třetím místě, jen s nepatrným
rozdílem na špičkové týmy Anglie a Číny. Pro mě tedy
další medaile a pro náš tým nominace do Pekingu! Po dráhové části mistrovství tedy tři medaile
ze tří možných disciplín. Byla to bomba, ale titul
je titul... Silniční časovka, moje silná stránka a loňská
„duhová“ disciplína měla být mou zbraní. Jako
obhájce titulu jsem startoval poslední, což je
privilegium a výhoda, znát časy všech soupeřů. Ovšem
zde se to ukázalo jako smůla. V době, kdy mí
největší soupeři již byli v cíli a já měl při
zbývajících 5 km náskok již 20 s. se zčista-jasna
zatáhla obloha a spustila se letní průtrž mračen.
Padající proudy vody mě brzdily a hlavně
ve sjezdech a technických pasážích před cílem
jsem musel kvůli mokrému asfaltu jet velmi opatrně.
Prohrál jsem o 6 vteřin s Belgičanem Janem
Boyenem, kterému pršelo až 500 m před cílem. Je to
smůla, ale spravedlnost si vzala zpět to, co mi půjčila
na dráze při závodě na 1 km. Zbýval tedy jen královský silniční závod. Již jsem se
cítil unavený, protože jako jediný z celé
světové špičky jsem absolvoval úplně všechny
disciplíny. Podle rady trenéra a Soni jsem chtěl závod
objet rozumně a případně zaútočit až v závěru.
Nakonec jsem se však už po 10 km rozhodl drtivě
zaútočit, hned po startu uprchlého rumunského
závodníka jsem si dojel a pak jsme spolu jen zvyšovali
náskok. Vzadu v pelotonu se taktizovalo a to nám
hrálo do karet – trochu jsem s tím při takto
brzkém útoku počítal. Rumun od půlky závodů ztrácel
síly a tak jsem mu 15 km před cílem odjel. Poslední
kilometry jsem si ve špalírech diváků užíval
tušené vítězství! Těsně před cílem mi Soňa podala
českou vlajku a já mohl průjezd cílovou čárou oslavit
v plné parádě! Celé úspěšné mistrovství tak
skončilo tím největším triumfem Chci tak poděkovat
všem, kteří se na mé přípravě podíleli, protože je
náš společný úspěch! Teď se jen můžeme společně
těšit na Paralympijské hry v Pekingu. A já se
nebudu jen těšit, ale hlavně poctivě připravovat!!!“
|